Zjistila jsem, že zase žiju až nudně stereotypní život... každej den je úplně stejnej. Ráno vstanu, usměju se na sebe, a řeknu si, že dneska bude skvělej den... a taky je, nekazím si ničím ani nikým náladu, jenže ono mě to dříve nebo později přejde... přijde někdo, nebo něco, co mi zkazí celej den.. .a pak už se to se mnou veze až do večera.. .asi by bylo nejlepší začít chodit spát ikdyž po obědě, ale kdoví, kdo by mi kazil spánek... dělám fakt všechno blbě, že mi pořád někdo něco vyčítá?!? Je všechno, co udělám, tak strašně světu odporný?!? Proč mi osud nedovolí zůstat alespoŇ jeden den veselá až do večera?... pokaždé se to musí zvrtnout. Každej mi tvrdí, že právě teď prožívám nejlepší léta svýho života... co teda budu dělat, až budu normální padesátka?... budu bydlet pod mostem a přijdu o obě ruce i nohy?.. .co mám teda čekat od toho zatracenýho života? Sakra... mluvím jak emo... a to je odsuzuju... svět je divnej.. a já jsem jeho nejdivnější bod...
Zdravím Tě poutníku, cos cestu si ke mě našel... ač tuším, že tohle není to, co hledáš. Tyto články přicházejí v zatracení, ať jsou jaké jsou.
Já nechci být jak všichni jiní,
co píší, aby se naučili.
Já píši vše co přijde mi milý,
a zabíjím tak dlouhou chvíli.
Nyní můj milý poutníku, dobře nastav si uši
ptám se: "Je nešťastník, či štastlivec, ten kdo sem ke mně vkročí?"
Věř, že to, co tu čteš nečte moc lidí,
každý radš vyhledá to, co uvidí.
Ptáš se proč? Já Ti odpovím
Jsme líní od přírody
Proč jsme líní, to nepovím
nevím to, a pak, kdo ví?
Prosím Tě tedy tímto... vrať se mi někdy, a pomoz mi sdílet všechny radosti i strasti a přijď mě zase někdy navštívit.... Tvá rusalka
Zde hledá