Duben 2010

Stereotyp! Začnu chodit spát po obědě...

22. dubna 2010 v 21:52 | Iff
Zjistila jsem, že zase žiju až nudně stereotypní život... každej den je úplně stejnej. Ráno vstanu, usměju se na sebe, a řeknu si, že dneska bude skvělej den... a taky je, nekazím si ničím ani nikým náladu, jenže ono mě to dříve nebo později přejde... přijde někdo, nebo něco, co mi zkazí celej den.. .a pak už se to se mnou veze až do večera.. .asi by bylo nejlepší začít chodit spát ikdyž po obědě, ale kdoví, kdo by mi kazil spánek... dělám fakt všechno blbě, že mi pořád někdo něco vyčítá?!? Je všechno, co udělám, tak strašně světu odporný?!? Proč mi osud nedovolí zůstat alespoŇ jeden den veselá až do večera?... pokaždé se to musí zvrtnout. Každej mi tvrdí, že právě teď prožívám nejlepší léta svýho života... co teda budu dělat, až budu normální padesátka?... budu bydlet pod mostem a přijdu o obě ruce i nohy?.. .co mám teda čekat od toho zatracenýho života? Sakra... mluvím jak emo... a to je odsuzuju... svět je divnej.. a já jsem jeho nejdivnější bod...

Být ve všem zápor...

18. dubna 2010 v 20:33 | Iff
Možná si myslíte, že víte, jaký je nemít klad ani v jednom bodě,
jenom žít a toužit po vězení, nesnít o svobodě,
toulat se životem jako vlk ,samotář, kterej ani neví kam jde,
a čeká jen na změnu, která ho stejně obejde

Sááám, být sám a bez pomoci na dně
sááám, když se lidi, když se lidi tvářej chladně
I never want to be on my own

Možná myslíte, že je hloupý mluvit o samotě a sedět tu s vámi,
jenže má samota je stálá, neodchází...
mít soka někdy bejvá těžký, zvlášť když nemůžeš ho porazit
můj sok je moje svědomí, já chci jen žít...

Sááám, být sám a bez pomoci na dně
sááám, když se lidi, když se lidi tvářej chladně
I never want to be on my own


... možná to ještě někdy uslyšíte:-D

Těšit se?

15. dubna 2010 v 17:44 | Iff
Zjistila sem jeden důležitej fakt pro život, a to, že těšit se je úplně zbytečný, navíc když se člověk na něco těší, a ono to nevyjde, je z toho pak strašně smutnej... těšení je překážka k překvapením. Když se těším, na nějakou akci... těšení je skoro krásnější, než samotná akce, ale když těšení překazí zrušení akce... nejde zadržet smutek... člověk je pak jako oheň, kterej právě zhasl a čekána novou jiskřičku... a když jiskřička nepřichází, je život jako velká díra... každodení stereotyp střídá každodenní stereotyp... podle mě, když se člověk nemá na co těšit a nemá proč žít, nemůže žít. Jenže těšit se z něčeho co zmizí, je ještě horší... je to strašný dilema... těšit se, netěšit se?.. nebo se těšit jen na věci, který jistojistě vyjdou?... a který to jsou?... není nic, na co bychom se mohli spolehnout... všechno se může změnit... je teda v pořádku těšit se?... pomáhá nám to, nebo škodí?... nebo oboje?...

Cikánko...?

14. dubna 2010 v 21:31 | Iffcka

Eržika utíkala po schodech jako zplašená a doufala že už neuslyší tátův hlas, který by ji volal zpět nahoru. Neslyšela. Cupitala v lehkých balerínkách lehounce jako peříčko chůzí lehce houpavou a veselou. Oči jí zářili při pohledu na pomalu zapadající slunce a růžovou oblohu, uši se chvěly pod nátlakem jemných hlásků okrasných ptáků a vůně růží ze školní zahrady jí připomínala nejdražší parfém. Házela kolem sebe rukama a usmívala se na celý svět, jako by jej chtěla obejmout. Vystavovala svou hebkou tvář posledním slunečním paprskům a těšila se z pohledu na tančící stíny stromů z již nedalekěho parčíku. A už kráčela po zámecké dlažbě a hledala lavičku, která jí dnes bude společnicí při jejím obdivování krás přírody. Seděla a pozorovala pavouka, jak si z tenoučké nitky přede jemnou síťku. Přes onu obdivovanou síťku zahlédla partičku mladých mužů ve věku asi deseti let. Jeli na skatebordu a vyřvávali na celý park. Eržika se rozhodla připomenout jim základy slušného chování, proto se zdvyženým prstem zakřičela:" Buď se tište, nebo si odjeďte tam, kde to vaše pořvávání bude někoho zajímat" ..ale to, co přišlo poté, vůbec neočekávala. Chlapci se rozjeli k ní, a ten nejodvážnější z nich opovržlivým tónem promluvil:" Říkalas něco, cikánko?" To Eržiku zabolelo... jak se jí někdo může smát za to, že je romka? Ona je na to hrdá, uctívá svůj rod, ale s vědomím, že moudřejší ustoupí, se s hlupákem ani nepouštěla do hádky. Doufala, že co nejdříve odjedou a dají jí pokoj, ale ne. Začali jezdit kolem ní, aby nemohla utéct a smáli se jí za její původ. Málem plakala, ale usmyslela si, že když nedá na sobě nic znát, časem je to omrzí a odjedou pryč...

Táta!!!

12. dubna 2010 v 20:49 | Iffcka
Eržiku už přešlo její věčné trápení, a uvědomila si, že se jí na světě vlastně žije krásně, má spoustu kamarádů, krásně hraje na housle a, její prospěch také není nejhorší... nemá si vlastně na co stěžovat... když zapomeneme na Lakotošovou... skočila ke skříni a už vybírala co si vezme na sebe na svou obvyklou večerní procházku... bylo léto, slunce ještě nezačalo zapadat, vzala si proto kratičkou riflovou sukýnku, elegantní barevné balerínky a svůj nejoblíbenější světřík, který jí pletla již zesnulá babička... vše samozřejmě doplnila vhodnými šperky a kabelkou. A hned k zrcadlu, jen si vybrat, které stíny budou ty pravé... už to má, růžová a modrá nikdy nic nezkazí:o) Teď řasenku, lesk a může vyrazit... beží dolů po schodech když v tom najednou zachrastí v zámku klíče... a jé, táta! Co asi řekne na její dostatečnou z anglické konverzace? Není však jediná, kdo změní výraz v obličeji, malý Imrich se radoval a radostně křičel:"Táta!!!Táta!!!" Táta si s ním totiž vždy, když přišel z práce, hrál s autíčky a všemi možnými letadýlky, kostičkami a jinými hračkami. Eržika stála na schodech a když táta vcházel do dvěří, rozběhla se k němu, políbila ho na přivítanou a už se hrnula ke dvěřím v domění, že ji táta nechá bez připomínek projít, ale ouha...: "Jakpak bylo ve škole?" "Dobře" "A známky?" Když v tom Eržiku zamrazilo.:" Víš tati, učitelka si na mě zasedla, já za to nemůžu, dostala sem čtyřku z ájiny, ale já si ji spravím" V tom táta zčervenal, ale udržel rozčilení v sobě a jen v klidu se zeptal:" A na zítra jsi naučená?" Eržičina odpověď zněla kladně, táta už ji nezpovídal a pustil jí do dveří. Ona se vytratila jako myšička a už si to šinula k blízkému parčíku... koho tam asi dnes potká?...

Nespravedlnost

9. dubna 2010 v 18:03 | Iff
Jsem naštvaná na celej sět.. že je nespravedlivej.... a nejblbější na tom je, že je to kvůli věci, která je výjimečně spravedlivá.... mou kamarádku nevzali ani na jednu školu, ke které si podávala přihlášku.... vůbec to neřeší, je jí úplně jedno, že se nadostala na školu. A já kvůli tomu málem pláču... chci, aby měla to své štěstí.... Bojím se jít úplně sama, do nového, úplně cizího kolektivu. Možná jsou tyto obavy běžné, jsem si tím téměř jista, ale... opravdu se strachuju prvního pohledu mých nových spolužáků na mě... jací budou? A jak se k nim mám chovat?... Co když budu za úplného dementa?... moc se bojím... je to změna poloviny mého života... vlastně téměř celého... bojím se, že v mé třídě budou namyšlené fiflenky, které myslí jen na módu, a já si nebudu moci říct, že jsem narozdíl od nich chytřejší, protože nebudu... možná že budeme úžasná třída, ale možná nikdo nepochopí můj styl humoru, moje přání, moje záliby... strašně se bojím... co když ve třídě nebude nikdo, kdo mi poradí s úkolem, nebo mi půjčí na autobus.... doufám, že aspoň jedna maličká dušička si mě bude alespoň částečně všímat... aspoň jeden človíček, kterej mi bude rozumět...... bojím se.... pomoc..