Iffs life and opinions na Blog.cz

No, tak jsem se k tomu konečně dostala, vítání jara! Ale pamatuju si z toho jen jednoho velkýho prda za druhým, takže si zbytek domyslete:-D.

Takže, ráno ráno ráníčko jsme vyrazili... no... ne tak zcela, já ještě ležela, a málem nevstala... vždyť ta postýlka tak hřála:-)... potom přišla Ivulka a už jsme valili... lesíkem, přes hory přes doly, až jsme se dostali na Zastávku, kde na nás čekala další účastnice zájezdu... jak na potvoru zase Ivča:-P... tak jsme pokračovali, ale ne po sých, nýbrž fárem, aby na nás další účastník zájezdu... teď nevím jak jmenuje, děcka poraďte:-D... čekal. A šlo se, prvně po silnici, a pak do lesíků. Táta- blázen:-P- pak vytáhl guitar a začali zpívat a hrát... já šla pozadu a raději nezpívala, páč jsem se moc slyšela:-D... pak jsme šli do kopečka, tam jsem si fotila měřík, a asi jsem špatně šlápla, páč mě najednou začlo celkem dost bolet koleno. To nebylo very OK. Ale cpo už, tak zpívali co se dalo, a najednou si táta začal vymejšlet písničku( teď jsem chtěla napsat, že začal vymýšlet aktovku, asi mi to už leze na mozek:-P) tak to bylo faktis super... no, ty jeho sloky... co víc si můžem přát, smály jsme se div že jsme si neucvrkly:-P. Pak se šlo dál a dál a dál... :-O... a došli jsme v děštíku k Bahňáku... to je rybník aby jste věděli, tak jsem se tam vyřádila s foťákem... když on byl tak hezkej:-D... pak jsme se tam nsvačili a přijel další účastník zájezdu.. teď si honem rychle vzpomenout.. jo Honzík!!! :-D... a tak že jeho mamča vezme fšechny kterým se nechce pěšky... tak jsem šla jediná já, a že si dám tam v hospůdce zatzím kofolu. Tak jsem tam čekala a čekala... a fotila ptáčka... krásnýho... tak přišli a my se šli fšichni nadlábnout a nabumbat... zpívalo se, jenže já nemohla... to mi bylo dost nepříjemný... blbý, no... co už... pak pro náš přijel tatík loupežník a ukrad nás domů;-)... co oni tam zažili už nevím... to by moghli napsat oni, ne?;-)

PS:" Fotky doplním";-)

Seděla na břehu moře... slunce jí ohřívalo svými paprsky rudé tváře, které byly jen o kousíček níže nežli lesklé zasněné oči. Byla šťastná, poprvé, co viděla moře.. měla pocit, že už od něj neodejde... že u něj musí zůstat navěky. Jako by ho už dávno znala... ale bylo jí cizí... nevěděla co s tím, tak přemýšlela a přemýšlela... o všem o čem se dalo. Slunce najednou zašlo za mráčky a začalo pršet. Jemné kapišky deště jí padaly do vlasů. I rudé tváře poněkud zbledly. Ale neodtrhla se od moře. Seděla, i když nad ní bylo tmavé moře, a všude kolem ní byl mokrý písek. Vyrušil ji až křik její maminky, která ji volala k večeři. Měli večeři již kolem páté hodiny, protože měli v plánu vyrazit do města. Ji však napadlo, že zůstane a půjde ještě na chvíli k moři. Tak zahrála, že jí bolí hlava, a že raději zůstane doma. Tak ji maminky vyslechla a vypravila se do města jen s mužem a dvěma mladšími bratry. Ona zůstala doma sama.... nebylo to její doma, ale cítila tu vůni domova. Vylezla ven oknem, a šla si sednout k moři. Pozorovala, jak se vlny zdáli obrovskou rychlostí ženou ke břehu, a najednou se kousek před ní zastaví. Ten hukot moře jí byl také velmi povědomý. Připadal jí, jako její dobře známá a oblíbená písnička. Už přestalo pršet, a vysvitlo sluníčko, hřálo jak nejvíc mohlo, a ona byla rázem suchá... jenže nehřálo nadlouho, bylo už k večeru a sluníčko se taky chystalo na kutě. Pozorovala západ slunce... ani na moment od něj neodtrhla pohled... bylo jasné, zářilo jí do očí, nemohla se jeho vůli ubránit... koukala na něj, pořád a zase. Její tváře se opět rozzářily a koutky úst byly dál a dál od sebe... už vykoukly i první zoubky, které doprovázely úsměv. Tváře jí hořely, oči svítily jako hvězdičky, a v každém oku bylo vidět spoustu naděje. Slunce už se dotklo hladiny vody. Stále na něj koukala... užuž šel vidět jen krajíček... a zašlo, pořád hleděla na ty místa, kde slunce naposledy spatřila. Moře už bylo vidět jen v odlesku pouličních lamp. ale ona stále hleděla dál a dál do nekonečné tmy...

Tak ted si fakt nejsem jistá, vypadá to jak baba? Jak chlap? Vypadá to blbě., to každopádně!!!:-D

První bez zásahu

Druhá s zásahem:-P

Tak jsem pro Vás vytvořila dva zajíčky, ten první je bez zásahu, ten druhej s mým zásahem... pozor, před prohlížením obrázků si honem skočte na WC!!!

Jsme jako kapička v moři, ale přece každý z nás je osoba, která má obrovitánskou moc. Jak si to kdo vyloží. Když si myslíme, že jsme jen jako kapička v moři, a když se nám něco stane, nikdo ani nemrkne okem, nebo že nikomu nechybíme, je to špatné znamení. Připadáme si zapadlí, ztracení, jenže zapřemýšlejme nad tím, jak nám bylo, když jsme byli poprvé odděleni od maminky, kterou máme tak rádi, jak nám bylo, když kamarád odjel s rodiči na dovolenou, jak nám bylo, když se odstěhovala kamarádka. Nebylo to moc příjemné, pak přejdeme k bodu číslo dvě, a zamyslíme se nad tím, jak by bylo našim přátelům, kdyby se nám něco stalo. Jsou sice chvíle, kdy se s námi nikdo nechce bavit, jenže ty chvíle vydrží jen do té doby, kdy zase něco potřebují, nebo nemají s kým si zrovna povídat. Jsme tedy pro ně velmi důležití.

Když si myslíme, že jsme osoba, je nám skvěle, cítíme se pány, jenže to není radno přehánět, nikomu jistě není příjemné, když si o sobě myslíme, že jsme mistři, a poroučíme jim. Když tohle uděláme, jsme pak často odděleni a nikdo s jámi nechce mluvit, protože si řekne:"Ta/ten má zas náladu!" . Je nadmíru jasné, že nám by se taky nelíbilo, kdyby na nás kamarád vybafl:" Zvadni to! Ukliď si to tady!" Mnohé by to ani nenapadlo něco takového říct svému příteli. Ale jsme pány, ovládáme celé své tělo, ovládáme pohyb ruky, a je na každém, jestli jí poručí s rukou po tváři tvrdě plasknout, nebo jen jemně pohladit, aby jsme dotyčnému udělali radost. Ale také záleží, jaký pokyn dá dotyčný svým ústům, je jasné, že pokud jim dá pokyn k vulgárním slovům, které útočí přímo proti nám, nebudeme ho hladit, a stejnětak jasné je i to, že když nám řekne větu typu"Máš krásné oči", nedostane za to facku. Zkrátka, dalo by se říct, jak si kdo ustele, tak si kdo lehne. a každý, kdo nad sebou přemýšlí by měl mít na prvním místěto, co udělal dobře, a ne to, co špatně, protože by se z toho mohl zbláznit!!!

Tak jsem šťastná, páč mi mámuška dovolila HOBBITáckou zkoušku. Už se na ni moc těším. Jsem venku, a kámoška si mi stěžuje, že nemá s kým být venku, a ať raději zůstanu s ní... jenže já se zkoušky nevzdám!!! Tak jsem už spěchala k autí a nasedala... dojeli jsme na místo, jenže v zápětí jsme zjistili že zkušebna( velkej sál našeho dělňáčku) je obsazená akcí MDŽ... a kdo by dámám odepřel jejich slavnost? Tak jsme nanosily apec dozadu do zkušebny country skupin. Chviličku na to tam byl i novej Hobbitek- mr Kučera. Jeho jméno se pamatuje perfektně, páč moje milá sestřička se jmenuje Baruška Kučerová. Chviličku na to jsme uvítali i basáka a Ivušku. To bylo fajn, když na mě vyvalila haldu bonbónů a já se začala smáta zůstalo mi to. Tak se začalo zkoušet, a když dohráli píásničku, Ivušce někdo volal, mluvila na něj moc mile, takl jsem si říkala, že rodiče to asi nebudou. Pak došla a s úsměvem na rtech se mě zeptala:" Chceš vidět vysokýho Mika?" Tak já jsem se zasmála a souhlasila... venku byla hrozná kosa, ale dalo se to. Ivuška skočila na vyděšenýho a navíc ještě vysokýho Mika a objala ho. Pak mě představila a ze mě nevypadlo nic jinýho než: " Nice to meet you"... no prostě bomba, mě už to přepíná na Englishtinu. Ale co už, já se klepala, Ivuška přebírala DVDčkoa pak jsme mávaly. Šly jsme z5 do dělňáku. Když jsme byly skoro u klubovny, narazily jsme na pana Čecha( na toho chlápka co nosí flétničky po kapsách, a nosí košili kterou si sežene Ivuška. Řekly jsme mu dobrý den a zčaly se šíleně smát. To už byl vrchol! Byly jsme vysmátý. Pak jsme ještě seděly a popíjely kofolu, pak jsme valily domů. Fajn den!!!

Vydaly jsme se s mou milovanou prodavačkou večerníků Ivuškou na procházku s mýma milovanýma prodavačátkama večerníků Sáruškou, Bertínkem a Maxíkem. Mám moc ráda, když pesánci běhají po poli nebo tam někde na volný louce nebo něco na ten způsob a mají spoustu volnosti... můžou se rozběhnout kam jen chcou. Mají svobodu jako my... viďte holčiny moje miloučký... je to prostě nádhera. Ivuška se pro mě stavila, otevřel táta a vzbudil mě větou: ,,Ivi, máš tady ségru a Ty ještě chrápeš!" O5 mě dostal. Achjo, ten náš táta... je fajn člověk, takovej správňácky praštěnej, viď tatínku. Sešla jsem těch našich 13( sympatiský číslo, co? Jako já:-P) schodů a vydala se na výpravu k oknu. Rozespale jsem se podívala na svou nejmilovanější Ivušenku a její ZOO, všichni tak krásně štěkali, že jsem se hned vydala za nimi.Vyšla jsem na lunící svítíčko a utíkala obejmout s Ivuškou. Hned po mě začali pejsánci skákat, jenže nebylo tro radostí že mě vidí, ale tím, že v ruce jsem držela rohlík s paštikou. Sárinka se nenechala odbít, tak jí potom táta dal. A těm dvoum chlupáčkům milým taky. Tak jsme se vy\daly směrem k lesíkku, a po cfestě jsme sešly na pole. kousek od cesty jsme pustili naše svěřevce z vodítka a nechaly je provádět hlouúposti... byli sice ješt+ě rozespalí, ale moc se zahanbit nenechali. Přešly jsme na druhý pole a tam začal Bertínek hrabat a Ivuška ho doprovázela:" No honem hrabej", jenže její povel nevyslechl jen Bertíček, ale i Sárinka s Maxínkem, takže jsme si chviličku počkali než to pole pořádně prohrabou. Dokončili své dílo a my pokračovaly v cestě na Babice. Šly jsme podél kolejí a pak jsme si šly sednout na Stráňu. Byl celkem pohodlnej, jen mu pesani pořád lezli na hlavu a my je tam nestačily hlídat... pronechápající jsme si sedli na stráň a pejsci lezli až nahoru kam my jsme neviděli. Šly jsme už jen kousek a hned jsme byly v Babicích. Ivuška šla omrknout jejich budoucí zkušebnu, a potom jsme šly dále směren Kratochvilka. Ivuška se najednou zastavila a povívala zděeně na domek... já na něj taky mrkla a co jsem neviděla... dva psíci běhají po střeše a dělají jako by to bylo obvyklý... páni!!!... šly jsme dál, ovšem s příbytkem smíchu a veeselí... Ivuška se ten den moc chuděrka nevyspala... dělala blbovinky na svatbě sestřičky jejího souseda... no ... však se jí můžete zeptat... a Vy kdo ne se to taky jistě někdy dozvíte. Šly jsme podél silnice, než jsme narazily na přijatelný, ne moc bahnitý pole. Tam jsme zase odešly kousek od silnice a pustily pejsky. Šly jsme tak dlouho než jsme dorazily na silnici. Tam jsme si sedly bny Stráňu a povídaly. Najednou kolem nás projelo auto , zatroubilo, my se lekly, ohlédly, ale jediný co jsme viděly byla mávající ruka! Začaly jsme se řechtat, ale po chvíli jsme se uklidnily a koukaly na lesy a pole. Najednou Ivuška povídá:" Co děláš pejsku?" Její tón byl vyděšenej, ale přitom moc legrační, prostě super! Já myslela, že mluví na jednoho s jejích chlupáčů, ale když jsem se otočila, viděla jsem hafana... asi labradora nebo něco na ten způsob:-)... a Ivuška povídá:" Tak kdyby ten byl zlej a skočil na mě tak je po mě!" Najednou se ze zatáčky vyřítil pan Čech- moc fajne chlápek co nosí po kapsách flétničky a hraje na basu... to jsem drzá, co? ... a vzal si pejska se slovy, že nám nic neudělá. My se vydaly dál, a po chvíli jsme si sedly, ale tentokrát ne na Stráňu, ale do autobusový zastávky( Sorry Stráňo, ale Ty jsi tam zrovna nikde nebyl;-) ani neblil). Tam došlo k vrcholu všeho, to autí co bylo i smávající rukou kolem nás projelo znovu, jenže já si osobně tedy naštěstí žádné ruky nevšimla, páč kdyby jo, tak by po mě zůstala loužička. No byla to prostě BOMBA!!!