Únor 2008

Strom života

28. února 2008 v 22:10 | Ivča
Tak na mě byla stížnost, prý se málo vyskytuji na netu a nepíšu vzkazy ani články, takže moji milí si udělejte pohiodlí a poslouchejte:" Já bych seděla u tý bedýnky třeba celej den, ale kdo se za mě naučí na flétnu, kdo se za mě naučí baréčka? A kdo mi domluví, aby se za to máma nezlobila? Vidíte, nevíte, tak už aspoň víte, že já na to nemám čas." Ale s tím už nic nenadělám, tak Vám radši něco písnu...
Roste si strom, který my nevidíme, neslyšíme vítr, vískající jej v korunách, necítíme stín padající od něj v horkém dni. Je to právě on, díky kterému žijeme, umíráme, radujeme se, smutníme, strácíme přátele, zakládáme rodinu... Je sice několik výkladů o životě, podle zlaté nitě osudu, podle sudiček, podle boha, podle toho, jak jsme meditovali a chovali se v jiném životě... já si ale myslím, že strom života je z nich asi nejzajímavější. Je místy tmavej, jako mračna přinášející bouři, místy třpytivý jako voda v rybníčku, místy rudý, jako růže, tu a tam se vyskytne i láskupřinášející modré z nebe, čerstvá zeleň, občas sluníčkem ozářené žluté místečko... Skrátka je hafo rozmanitej... vedle tmavýho pohřbu se ocitne bílá barva svatebních šatů. V moři je padlé slunce a to zdobí malé růže. Myslím, že víte, co tím myslím. Má také velmi rozmanitě poskládané větve. z uzoučké sotva se držící větvičky se vyvine obr, kterýmu se těžko vyrovná kdejaká kláda.
Nachází se v tísícibarevném světě, kde tráva má milion barev, neba střídá šaty všech možných tvarů, střihů a barev. Každý lísteček stromu života má klobouček ze sta barev, a přibírá nové a nové. Život nikdy není jednotvárný. Chvíli by člověk nejradši nežil, chvíli si připadá jako v ráji. Strom života vyzařuáje neuvěřitelnou energii, teplo, žár a jas. Někomu ale přijde, že jde z něj mráz, chce se mu z něj spát... Skrátka každý má na život jiný názor. a jistě ho má i strom života...

(Ne)vítaná návštěva

22. února 2008 v 12:52 | Ivča
... seděli vystrašení a obávali se příštích minut. Vrzly vchodové dveře a oni uslyšeli neznámé hlasy. Mluvili jazykem Lence neznámým... Filip ho však znal... byl to jazyk mužů, kteří stáli proti nim. Filip byl dobrým znalcem toho jazyka, a tak pozorně naslouchal a přemýšlel, jak se od nich co nejvíce vzdálit... a hlavně jak přežít... nahoře mezi sebou mluvili asi dva a třetí poroučel. Pokřikvali na sebe pořád to stejné: " Tady nic, čisto, nikoho tu nevidím, nikdo se tu neskrývá... " Potom oba řádně dokráčeli za třetím a oznámili mu, že dům je prázdný. tu se ten třetí ohromně rozuzlil a zařval: " Sakra! Musí tu někde být tajný vchod! Prohledat! " . Vojáci dlouho hledali, ale nemohli nic najít. Najednou jeden šlápl na místo pod kterým bylo sklepení. Bylo to tam duté, a tak vojáka napdalo podívat se pod rohožku... když Lenka uslyšela, jak vrzly dveře od sklepa, málem strrachem omdlela. Hrůzou se
začala klepat. Filip ji objal a ujistil, že vše je v pořádku. Něčí kroky obcházeli celý sklep, a pomalu se blížily k bednám. Filip s Lenkou stuhli, kroky obcházeli bedny a oči vijáka se na ně podívali... když si potom Filip všiml, že vojáka moc dobře zná, a že má na sobě stejnou uniformu jako on, zaradoval se. voják byl totiž jeho otec. Usmál se a řekl: " Bože, jaké štěstí!" . Otec na to: " co tu děláš?! Už jsme se o Tebe strachovali a scháněli za Tebe náhradu! Jak si to představuješ! Všude kolem válka a Ty si tu klidně ležíš vedle nějaký slečinky a nazáleží Ti na ostatních!" . To už se ale Filip neudržel: " Jestli sis toho náhodou nevšiml, tak mám ovázanou nohu! Ta dívenka se jmenuje Lenky a je v lese kterej voblýhá válka! Patří k našemu národu a naší povinností je ji zachránit! Ptoro jsem tu získal, tak se laskavě uklidni a pomocte mi!" Filip měl jediné štěstí, že vedle jeho otce( velitele) stáli i vojáci, kterým velel, takže nemohl bezbraného syna uhodit, protože by z něj neměli dobrý příklad. Pomohli tedy Lence i Filipovi vstát a vydali se na cestu do tábora s úmyslem se na místo druhý den vrátit a udělat si z něj dobrou skrýš. Cesta byla dlouhá a oni spěchali. Voják i přes všechnu bolest došlapoval na nohu a ani nepípl... zato Lenky ano, nebyla zvyklá chodit tak dlouho po lese. Bolely jí nohy, a několikrát se musela zastavit... dané tempo jí nebylo moc příjemné. Když viděl filip utrápenou Lenku, zavolal na otce: " Copak nevnímáte, že je to dáma?!" , jenže otec se na něj podíval vraždným pohledem: " můžeš být rád, že jsme Vás tam nenechali shnít!" Filip už raději mlčel a šlapal dál. Lenka sténala a nemohla se dočkat tábora. Nohy ji bolely, byla upocená a bylo jí špatně od žaludku. Konečně zahlédli tábor, a Lenka si tz posledních sil vydechla: " Konečnně!"...

Sunrise

8. února 2008 v 20:58 | Ivča
Až zítra ráno v pět...
... začné svítat... mlha začne opadat a kapičky rosy se snáší na zem ...
... tma začne prchat do svého úkrytu před světlem, které nad zemí přebírá moc...
... první paprsek sluníčka oteplí zmrazenou zemi...
... probouzejí se i první ptáčci a chystají se ke svému rannímu zpěvu...
... voda v řece se začíná ohřívat a ještěrky s hady vylézají ze svým domečků na kamínky...
... začínají se zhasínat noční lampy...
... špičky stromů nabírají nachově zelenou barvu...
... vrcholky hor se zanřívají...
... obloha ukazuje svou modř, kterou jí obrkývají bílé polštářky...
... startují první auta s řidiči uspěchanými do práce...
... ptáčci zpívají ty nejlíbeznější písničky...
... paprsky světla již osvětlují celé hory, skály, louky, lesy...
... tmavé barvy propůjčují svou moc i všem ostatním...
... ježci a lišky se vracejí ze svých lovů...
... ještěrky s hady se již opalují na teplých místečcích...
... i delfíni mají radost ze sluníčka a trénují si své skoky...
... ostatní rybky se probouzejí as chystají k dlouhým či krátkým plavbám...
... mraky jsou žluté, oranžové, růžové...
...listy se již lesknou pod slunečním třpytem...
... sluneční třpyt ozařuje mou tvář...
... všude je mír a klid...
... a teplo...
... světlo...
... radost... krása...
... je pět...

Noc v temném sklepení

7. února 2008 v 15:48 | Ivča
... najednou se ozvala rána. Šlo o ránu, která většinou zahajovala bitvu, a i nyní tomu bylo tak. Padla první rána... zřejmě jich teď bude padat víc, jenže hrůzné je, že nebudou padat jen rány, ale i vojáci, kterými tato kulka doprovázená ránou jen tak bezdůvodně proletí. Nevadí jí to, ona je bez viny, jenže lidé, kteří ji povolí, aby letěla dál a dál a vše co jí stojí v cestě z ničila bez viny nejsou.
Jakmile Lenka zaslechla ránu, běžela honem okno zase zavřít a pomohla bezmocnému Filipovi vstát a společnými silami se potom dostali do sklepení. Vede tam tajný vchod, který znal jen hajný a jeho dcera, a vlastně teď už i Filip. Začaly padat rány, a Lenka s Filipem se bály o svoje životy. Ne však o svoje vlastní, Lenka o Filipův, Filip o Lenčin. Ve sklepení byl velký chlad a oni byli oblečeni jen tak nalehko. Přitiskli se tedy k sobě, aby se zahřáli vlastními těly. Bylo to k večeru, a už se oběma chtělo spát. Filip byl na nedostatek spánku zvyklý, ale Lenka i přes strašlivý rámus usla.
Asi po půl hodině se probudila na Filipově hrudi, pevně ho svírajíc. Filip byl celou dobu vzhůru, aby se Lence něco nestalo. S tím, že by se něco stalo jemu už byl smířený dávno, už když ho brali na vojnu. Najednou uhodila rána, která se zdála dosti blízká. Lenku napadlo, že by vojákům mohl přijít jejich dům dobrým úkrytem pro protivníky, tak okamžitě uchopila Filipa, že se půjdou schovat, on ji však zarazil a řekl, že dojde sám. Lenka mu začala nadávat, že je blázen a může si nohu ještě víc zranit. On se však bránil, že nebude mít jediný problém. A došel, neměl jediný problém, trošku si na nohu pokulhával, ale došel. Schovali se za velké bedny se zavařeninami. Tam vyčkávali, co bude dál...

Velká láska pokrytá válkou

1. února 2008 v 13:40 | Ivča
Bylo to ve válce. romská dívka jménem Lenka byla dcerou hajného, který pečoval les, blízko nějž měla o několik dní později měla padnout rozhodná bitvaJenže, protože musel tatíček hajný do bitvy, zůstala smutná Lenka sama samotinká v dřevěném doměčku, uprostřed temného lesa obklopeného vojáky. vojáci také potřebovali něco jíst, proto se vypravovali do lesa na hříbky. Když se jednou jeden vypravil, dostal se k Lenčinámu malému domečku, u kterého Lenka právě venčila jejího psa. Pes ji měl moc rád a nedal jí ublížit. Proto hned jak uviděl vojáka s pistolí u pasu, rozběhl se k němu a hrubě se mu zaousl do lýtka. Lenka na něj okamžitě spustila: " Pusť, a honem na místo!!!" poté se mile a starostlivě zeptala: " Můžu Vám nějak pomoci?" Když se mladík podíval krásné dívce do očí, zapomněl na svou bolest a pokusil se vstát. Lenka k němu hned přiskočila a pomohla mu dostat se do chalupy. Tam mu opatrně sundala všechen oděv, který bránil ráně dýchat a vyčistila ji. Pohladila mladíka po tváři, a on na ni promluvil, ale jiným jazykem, než na který byla zvyklá. Myslela si, že je to jejich protivník. Když si představila, jak její otec a tenhle krásný muž bojují proti sobě, málerm úzkostí omdlela. Šla raději do kuchyně uvařit alespoń polévku. Když byla polévka hotová a nabídnuta hostu, v mžiku byla v jeho žadudku. Když dojedl, rozpovídal se Lenčiným rodným jazykem. to se Lence ulevilo, když jí prozradil, že patří na její stranu. Povídali si jako by se znali už léta, jen se asi rok neviděli. Vyprávěli si zážitky, vzpomínky... Moc dobře si rotumněli, aby neměli válku a boje v lásce. Lenka mu řekla, že by na tu noh neměl šlapat, a že by raději tuhle bitvu měl raději přečkat s ní v chalupě. Pak následovala dlouhá chvíle ticha. Lenka se váhavě podívala na vojáka, ale hned uhnula pohledem. Ale když se potom na sebe podívali oba, byli jako v ráji. mladík se topil v tmavých očích, které na něj tak něžně a mírumilovně koukaly. A když se její řasy třpytivě zatřepetaly na lehce opáleném obličeji, začervenaly se tváře a rozsunuly rty, měl pocit, že je na světě jen ona... Lenka šla otevřít okno, aby se mladík, který na sebe prozradil jméno Filip, nadýchal alespoň trochu čerstvého vzduchu...