Říjen 2007

Povídali jsme si

28. října 2007 v 19:51 | Ukecaná |  Má milá setkáníčka... a někdy i víc
Tak zase uplynul den a já jsem se vydala za svýma miláčkama. Bylo krásně, nebe bez mraků, les byl krásně prosvícenej paprskama svítíčka a mě se šlo celkem pohodlně. Nebylo vedro ani zima. Bylo zkrátka tak akorát. Les voněl, páč prý v noci pršelo. Já jsem spala, takže jsem o ničem nevěděla. Jako vždycky, mě probudí maximálně siréna, když zas někde nějací blbečci něco podpálej, nebo třeba spadne strom . Je to sranda na tom světě, když se člověk nevzbudí. Ale je to vlastně jedno. S tím že pršelo nic neudělám a konec. Když tak procházím tím lesem, cítím křásnou vůni stromů a jehličí a hříbku-no skrátka lepší než aervick:-))) Je to zvláštní, že se ty spreje, nebo co to vůbec je prodávaj tak draze a lesní vzduch máme zadarmo. To je anarchie! To by jeden nevěřil. Ke skřítkům jsem vyzbrojená kufříkem a všema různejma věcma. Doufám, že mě ta spousta krámů bude stačit. Mám jich opravdu nadprůměrně. HAFO.
Tak jsem došla na louku, kde moji malí drobečkové skáčou běhají, houpou se a klouzají a zavolala jsem :"AHOJ!" Oni se ke mě úplně všichni nahrnuli a křičeli jeden přes druhého cosi nesrozumitelného. Tak jsem tedy zasáhla a řekla:"Tak už dost a teď mi řekni třeba ty , co tu po mě chcete." A ukázala jsem na toho nejukecanějšího skřítečka. On mi řekl , že by si se mnou všichni chtěli popovídat. Tak jsem si sedla do trávy a zeptala se svých broučků o čem si chcou povídat.
Oni se po chvíli přemýšlení rozhodli , že by si se mnou chtěli povídat o trpaslících. Já jim řekla, že dobře a pak jsem se jich zeptala , proč zrovna o trpaslících a oni mi řekli, že proto, že se trpaslíků bojí a jen já, že je před trpaslíky můžu ochránit. Já jsem si myslela, že mezi skřítkem a trpaslíkem není žádný rozdíl , ale je a velký. Skřítci mi vysvětlili , že trpaslíci rádi bojují mezi sebou a často se stává , že zabijou a nějakého toho skřítka. Jsou prý sice i trpaslíci hodní, ale těch je prý velice málo. Vlastně je mezi trpaslíky a skřítky rozdíl v tom, že trpaslíci nemají křídla, za to skřítci ano. A navíc nejsou skřítci tolik bojovní.
Pak navrhla jedna skřítčí slečna, že si budeme vyprávět o zimním spánku.Tak mi tedy skřítci (málem jsem napsala trpaslíci,ale to by se jim asi moc nelíbilo) vyzradili, že každou zimu zalezou do svých domečků a tam sladce dřímají a probudí je až první paprsek jarního sluníčka. Já jsem tedy zatesknila , že celou zimu své skřítečky neuvidím. Ale pak se to spravilo a skřítci mi řekli , ať něco povím já jim. Tak jsem jim vykládala o lidském trápení a radostech a oni poslouchali, ani nedutali. Asi se jim mé povídání líbilo. Řekla jsem jim , že by měli udělat nějakou skrýš pro houpačky a podobně.Tak ji tedy začali okamžitě vyrábět. Hned ji měli hotovou a já jsem je pochválila, že jsou tak rychlí. Oni se až začervenali. Poděkovali mi za všechno co jsem pro ně udělala a řekli, že za nimi mám zas někdy přijít. Já jsem tedy šla domů.
Druhý den jsem se o5 vydala do lesa. Přišla jsem na palouk, ale nikdo mě nevítal a nikdo tu nebyl. S brekem jsem běžela domů, přes slzy jsem neviděla na cestu a tak jsem zakopla. Odřela jsem si koleno a proto jsem chvíli seděla. Přemýšlela jsem, proč mi to asi udělali. Pak jsem si vzpomněla, že říkali, že přes zimu spí a tak jsem se uklidnila. Mrzí mě, že jem se pořádně nerozloučila a těším se na ně. Možná se skřítečkům bude zdát o tom , že jsem
Zvědavá Ivča

Jak mě berou???

28. října 2007 v 12:06 | Zvědavá Ivča |  Má milá setkáníčka... a někdy i víc
Dneska ráno jsem se probudila, ale nechtělo se mi vylízt z postele, tak jsem přemýšlela o svých milovaných skřítečcích. Přemýšlela jsem nad tím, jak mě vlastně berou. Třeba mě kvůli mé výšče berou jako nepřítele. Třeba se mě bojí, jen se mi to bojí říct, páč se bojí, že bych jim něco udělala. Nebo chcou třeba něco udělat mě. Třeba mi chcou ostříhat vlasy! Nebo okousat nehty! I když , na těch by už toho moc nenašli. Já už jsem si je sama dost okousala:-) Nebo mě třeba jen využívají a potom mi utečou. Ale ne, nad čím to přemýšlím!? Oni přece takoví nejsou. Třeba mě mají jako kamarádku...
Tak jsem se teda napapala a chystám se za skřítky. Vezmu si s sebou. Nůžky, lepidlo, několik papírů, trochu vaty a provázek...
Tak tedy bloumám lesem a přemýšlím nad tím, co po mě asi budou skřítečci chtít. Třeba hrad třeba kolo, nevím , ale kdybych potřebovala k tomu víc věcí, tak si je donesu a dodělám to zítra...
Došla jsem tedy na louku, kde bylo spoustu malých skřítečků houpajících se na mých houpačkách. Koukala jsem se na ně a jejich štěstí vykouzlilo i mě úsměv na tváři. Najednou ke mě přišla malušenká skřítčí slečna a poprosila mě, abych jim vyrobila ještě něco. Já se tedy rozhodla pro skluzavku a začala. Smotala jsem papír, aby z něj byla rulička a postavím jej k malému neobydlenému pařízku tak , aby se v něm mohli skřítci sklouznout. Pak jsem pod něj dala vatu, aby dopad byl měkčí. Všichni se na můj vynález nahrnuli, jako velká voda. Hrozně se jim líbíl. Na spodek vaty jsem dala trošku bláta, aby vata pěkně držela. A držela.
Potom jsem se opatrně skřítků zeptala, co si o mě myslí a jak mě berou . Žádný ze skřítků mi nedokázal odpovědět, takže jsem pořád
Zvědavá Ivča

Kamarád

27. října 2007 v 22:19 | Ivča v říši divů |  Má milá setkáníčka... a někdy i víc
Tak jsem se tedy vydala za skřítkem do lesa. Když jsem vcházela do lesa, těšila jsem se na skřítka a doufala, že se mu zalíbím. A hlavně, že se s ním skamarádím. Byl to takový malý roztomilý kulíšek. Měl krásňounké malé černé očička a baculatý nosánek. Na svůj obličej měj až moc veliká špičatá ouška, ale těm člověčím se zdaleka nevyrovnaly. Byl to zkrátka malý roztomiloučký kulíšek=)
Když jsem došla k pařízku, zaťukala jsem lehounce na stříšku. Skřítek vyletěl jako vystřelený z děla a koukal vyděšeně, co se kde děje. Já jsem se mu omluvila: "Já tě nechtěla vylekat, já se jen za tebou přišla podívat. "Za mnou ???Podívat???Aha já už vím kdo jsi, ty jsi mi pomohla s tím dřívím." Podíval se na mě a usmál se od ucha k uchu. "Říkal jsem o tobě kamarádům. Záviděli mi tě. Chtěli by tě poznat." Jeho červeňoučké rty a rozzářený obličej mi řekly, že ho mám poslechnout. Tak mi teda řekl ať jdu za ním, a já poslechla.
Tak jsme tedy došli na palouček. Já měla skřítečka na rameni a on mi řekl, že ho mám dát dolů. Všichni skřítci na mě s údivem koukali. Skřítek jim řekl, že jsem ta, co mu pomohla a oni se rozhodli, že až si sednu, tak půjdou blíž. Tak já jsem si sedla a všichni se nahrnuli ke mě. Zeptali se mě jak se jmenuju. Já řekla: "Ivana , ale říkají mi spíš Ivča" . Všichni naráz vyhrkli. "OOOOO" . A zeptali se, jestli bych jim také nepomohla. Já jim sradostí pomohla, takže jsem asi pět minut měla co dělat. Pak se mě zeptali ti starší, jestli neumím vyrobit nějakou věc, která by malé děti zabavila. Já jim řekla, že jim ji donesu druhý den .
Večer jsem se tedy rozhodla, že jim na louce udělám houpačku. Přišla jsem na louku, kde už bylo spoustu skřítků a ptali se mě: "Donesla si nám něco???" Já jim řekla, že jim něco vyrobím tady.
Tak jsem tedy začala vyrábět. Vzala jsem si ssebou provázek, tak jsem ho vytáhla. Vzala jsem nejdříve dva stejné klacky a zabodla jsem je do země. Pak jsem na jeden z nich uvázala provázek a přivázala k němu kousek listu, který jsem našla na zemi. To jsem udělala i na druhém konci a přesunula jsem svůj vynález ke stomu. Vzala jsem jednoho malého skřítečka a posadila ho na houpačku. Trošku jsem ho rozhoupala. Hrozně se mu to líbilo. Ostatní křičeli, že chtějí taky, takže jsem houpaček musela udělat víc. Potom mi řekl můj známý skříteček, že mu mám říkat Elda , prý že se jmeneujeElen. Při cestě zpět jsem si připadala jako
Ivča v říší divů

Setkání se skřítkem

27. října 2007 v 21:35 Má milá setkáníčka... a někdy i víc
Jsem asi něčím zvláštní, nebo mám jen štěstí, ale stalo se to. Když jsem se zase vydala do lesa-tentokrát ve dne:-)-Potkala jsem pařízek, kterej se mi zamlouval a tak jsem si na něj sedla. Seděla jsem a koukala, co kde leze, či běhá , či padá nebo či co...ufff teď jsem se do toho pěkně zamotala:-)))...Zaposlouchala jsem se do zpěvu nějakého krásně pějícího ptáčka a tu mě v mém poslouchání probudilo cosi malého, co stálo za mnou. Otočila jsem se. Nejednou jsem uviděla něco, čemu se říká zázrak nad zázrak. Za mnou totiš stál malinký mužíček a koukal na mě jakoby vyčítavím pohledem. Po chvíli prohlíženísiho jsem se rozhodla mu popřát dobré odpoledne.
Tak jsem tedy začala a hned s docela s velkým zakoktáním: "Dodobrý deden". Můžíček se na mě hrozivě podíval a začal hned brblat: "To ani neumíš pořádnšě říct dobrý den? A stejně, i když mi ho přeješ, tak nebude.Tady ty klacky musím dopravit až támhle k tomu pařezu" ukázal na pařez, který ode mě byl asi třicet metrů."a vůbec, proč mi přeješ dobrý den a proč mi radši nepomůžeš??? To jsou dneska skřítci, to by jeden nevěřil." Ale to už jsem mu do toho skočila já"Ale já nejsem skřítek a kdybys mě poprosil, tak bych ti pomohla, ale ty tu stojíš a běduješ" To se skřítek urazil a řekl:"Tak mi pomoz, když to potřebuješ říct, tak ti to říkám."Já tedy těch pár klacků vzala a hrnula si to k pařezu. Když tu najednou začal volat skřítek: "Lupiči , pomoooc"Já se na něj otočila a zeptala se : "Kde???"A skřítek na to "Ty jsi zloděj, kradeš mi mé dříví". Já ho tedy zvedla a přidala ke klacíkůma už si nevšímala toho, že řve o pomoc.
Donesla jsem ho až k pařezu. On se rozhlédl, a když zjistil, že ho nikdo zachránit nejde, tak mi poděkoval a zalezl do domečku. Poté ještě vylezl z okénka a zamával mi. Pak řekl " Měj se hezky a zase někdy přijď .Naschledanou" Já mu mile odpověděla: "Naschledanou"Byla jsem pro něj obr, ale ve skutečnosti jsem prcek .Takže jsem vlastně
Pidiobr Ivík

Tohle je ráj:-)

27. října 2007 v 20:44 Můj veselej život
Dneska jsme se s tátou a bratříčkem vydali do Nový Vsi do plaveckého krytého bazénu. Jakmile jsme tam přijeli, zjistila jsem že v tomto areálu je nadprůměrný vedro. Jakmile jsem ale vlezla do vody, zjistila jsem, že voda mi přijde ještě teplejší, ale nebylo tomu tak. Voda měla 27 stupňů a vzduch 30. Ale bylo to supper. Bratříček jakmile vlezl do vody, tak si vzal svý prkno a pokoušel se o cosi jako udržet se na hladině. Pak ho vzal táta plavat a on se děsně bál. Pořád chtěl plavat na tom svým starobrňáckým prkně a když ho taťka držel, tak se stejně hafo bál. Takťka už je z něj na prášky. Můj milovanej bratříček se totiš nechce naučit plavat. A když ho to chceme naučit, tak se začne vztekat a čertit a třeba uteče. On je hroznej vztekloun, pořád. Je to náš milovanej Pája. On za to nemůže, on už se tak narodil:-)
Když pak náš Pavlíček miláček z vody odešel, tak jsme šli s taťkem na výhřivku nebo co to bylo:-)))Bylo to super, dívat se do sropu a přitom kolem tebe lítaj bublinky. Pak jsme šli kamsi, kde tekla silným proudem nad vodou voda:-)a taky to masírovalo. To bylo taky supper a supper a super:-).Pak tam ještě tekla silným proudem pod vodou voda:-). To nás vždycky táhlo až někam do pryč a netáhlo to jen nás, ale i naše části, například můj vrchní díl plavek:-))))) ale stejně to bylo fajne! Všechno bylo dneska fajne. Já jsem se vyblbla a Pája byl naštvanej(to sice nebylo fajne, ale já jsem si na to jeho blbý kecání zvykla).
Stejně je voda krásná. Nejen že ji potřebujeme k životu, ale je opravdu i velice krásná. Když u moře vidíme vlnu, je to pro nás lepší než 3D kino. Je to opravdu nádherná věc, ta voda. Ale jí se vlastně"věc"říct nedá. Sice je prý neživá, ale ona přece dokáže být velice živá. A v kolika pohádkách se vypráví o živé vodě a v kolika krásných písních se o ní zpívá. Přece musí být živá. Voda dokáže zázraky, které nedokáží ani živí tvoři.Voda je prostě...voda.Ae stejně, i když je živomrtvá, tak je krásná a zázračná...
...Mokrá Ivuššša

Andílek

27. října 2007 v 14:48 | Andělka
Když už jsme si povídali o pekle, proč bychom nemohli i o nebi. Můžeme začít třeba u andílků.
Jsou to milé, krásné a pravdomluvné dušičky, které má každý rád, a nikdo by jim neublížil, páč nemá proč. Až na čerty, ale těmi se teď nebudeme zdržovat. Andělé mají krásné-nejčastěji modré, bílé či růžové -šaty. I když se mi růžová moc nelíbí, jejich šaty jsou krásné, i když jsou růžové. Šaty andělé musí mít ještě hezčí než víly, páč mají uloženo být nejkrásnějšími tvory na zemi. A taky jsou . Jsou to nejkrásnější tvorečci na zemi, a snad i v celém vesmíru. Mají nádherná, někdy průsvitná křídla. A nad hlavou mají svatozář. Jsou totiš taky svatí. Někteří andělé nemají svatozář, ale je jich málo a taky jsou to andělé.
V nebi se nacházejí různé generace, a to od těch nejmenších...
...až po ty nejstarší
Ale i ti starší andělé jsou krásní. Jejich vrásky nejsou téměř viditelné a stále mají hedvábná křídla a křásné šaty. Svatozář se stářím také nestrácí. Andělé jsou zkrátka krásní jak mladí, tak i ti poněkud drobátko starší. A kdo si to nemyslí, ten ...
.....je slepej.
Andělé jsou také velkými milovníky zvířat. Žádnému zvířeti neublíží, ale za to mu třeba dají pár drobečků, nebo mu udělají radost tím, že je pohladí a proto si zvířátka anděly tolik oblíbila. Vždy, když jsou zvířátka v úzkých a je poblíž anděl , tak zvířátkům milý andílek pomůže. Ale taky žádné zvířátko by žádnému andílkovi neublížilo. Mezi nimi je dlouholetý vztah a mají se opravdovsky rádi:-)
A jestli chcete vědět, co se v nebi stane s Andělem ,
který ublíží zvířátku, nebo provede jiný prohřešek, tak čtěte dále.
Jednou se stalo, že jeden andílek omylem lehounce zakopl o jiného. Druhého andílka to velice bolelo a byl proto velice naštvaný. Po krátké chvíli přiletěl ptáček a anděl, jak byl nazlobený, hodil po ptáčkovi kámen. Ptáček zasténal a odletěl. Najednou přišel Bůh. Vynadal andílkovi a rozhodl se, že mu dá největší trest a to-pošle ho do pekla na výpomoc. Tak tedy poslal a andílek se tam
trápí a trápí a trápí a.......
Andělé mají velice rádi hudbu a zvláště zpěv. Každý den zpívají a vždy v neděli hraje nebeská kapela.
Je to krása, zvláště když hrají společně orchestr a sbor. Slyšíme od nich hlavně koledy. A pro milovníky andělů tu mám pár:-)))andělů...
Andělé jsou nejkrásnější,co máme....
...Andílek...

PEKLO

26. října 2007 v 21:20 | Peklená čertice Ivulice
Vítám vás v pekle. Víte co je to peklo? Třeba když máte napsaný dlouhý článek do Blogu s názvem Peklo a ono se vám to při ukládání kousne a celé to zmizne a je to ... v pekle.
Ale já teď budu vyprávět o jiném pekle a to o pekle pod zemí. Pekelnej písař a Lucipééér jsou hafo spravedlivý. Věřte mě. Já jsem tam už několikrát byla. Kdyby totiž pekelný kníže a písař nebyli spravedliví, tak by byl na zemi strašnej bordel ( pro ty co to mají zakázaný říkat, tak anarchie, nebo nepořádek)
Lucipééér se snaží o to, aby si každý užil svého zaslouženého trestu. Do pekla se smí dostat jen zlí lidé a já jsem tam byla jen na ispekci. Protože prý v Pekle sudy válej a oni si tam při tom válej i šunky :-) Někdy se ovšem stane vyjímka a to takováto. Lucipééérovi se zdá, že je nějak málo zlých lidí a v pekle není moc živo a tak posílá nahoru na svět své pomocníky, aby našli další hříšníky a nebo je k hříchu svedli.
V pekle jsou čerti rozděleni na dvě skupiny a to zlí a hodní. Hodní jsou Lucipééérovi téměř k ničemu, můžou jen přikládat pod kotle a vážit hříšné duše. Ti zlí jsou pro něj lepší páč je může poslat na svět, aby donesli další hříšníky, protože ač se to nezdá tak on je tvor společenský a nemá moc rád samotu.
Kdyby Lucipééér poslal tam nahoru na svět ty hodné čerty, tak by se jim
lidi špíš smáli a vůbec by z nich neměli strach.
Vždy 5.prosince se všichni zlí čerti vyrojí na svět a najdou si nějakého zástupce, kterého za sebe poslal Mikuláš, nebo když mají štěstí, tak jdou přímo se samotným Mikulášem. I když čerti nemají rádi svaté, tak je pro ně procházka s Mikulášem mnohdy doprovázeným i andělem, velikou ctí. Na Mikuláše si čert nedovolí, ale andělé někdy s nimi (čerty) mají potíž. Celou cestu je ti rohatí zlobí a anděl je potom chudák celej uhoněnnej a někdy se dokonce stane, že jej čert chytne a celého ušpiní. To pak Mikuláš čertovi vyhubuje, ale čert si z toho moc nedělá a klidně to udělá zase příště znovu. A víte jak to všechno vím ? Jsem totiž
pekelná čertice Ivulice

Záhada vesmíru

26. října 2007 v 16:00 | Mimozemšťan Ivča |  ... k zamyšlení...
Je zvláštní, jak je vesmír velký. My jsme vlastně ani ne miliardina našeho vesmíru. Vlastně ani naše země není miliardina vesmíru. Vesmír musí být přece velmi nudný. Musí tam být pořád to samé dokola, protože tolik zajímavostí, aby zaplnily celý vesmír přece být nemůže. Je to stejně zvláštní. Země je pro nás hrozitánsky velká a přitom je úplně malinká. Je to prostě zvláštní.
Třeba se někde ve vesmíru nachází také podobná komunikace, jako na zemi. A nebo tam třeba žijí jen psi a vynalezli krém proti blechám, a šampon pro zvětšení objemu chlupů, nebo něco jiného. Zní to zajímavě, že???Nebo jsou ve vesmíru myši a rostou u nich pole se sýrovníkem, nebo s jinýma věcma, co maj myšičky rády. A kočky jsou u nich na tom stejně, jako u nás dinosauři. Je to možné, ale taky nemožné.
Tahle fotogravie je zvláštní, že?Ani vlastně nevím co to je, ale líbí se mi. A myslím, že vám taky,páč je křásná. Na té asi žijí šťastní chameleoni a tím, že jsou šťastní, tak září, a září tedy s nimi i jejich planety. A proč je tak barevná??? Každé malé dítě přece ví , že chameleoni mění barvu. Stejně jsou to zajímaví tvorečci. Zaprvé, páč mění barvu, zadruhé, páč koukají jedním očkem tam a druhým jinam a zatřetí, páč žijou ve vesmíru. A jsou křásní, jako vlastně všechny zvířata. Prostě ja vesmír nadměrně zajímavej...:-)))
Tak tomu se říká krása

Víla

26. října 2007 v 14:10 | Ivanka |  Má milá setkáníčka... a někdy i víc
Mám velice ráda víly a obdivuji je. Jsou krásné a i obrázky dokáží ohromit, tak se nechte ohromovat, koukejte a čtěte:-)
Jednou jsem se potmě vydala na procházku do lesa. Všude byla tma ale já jsem se nebála. Tu jsem došla k malému paloučku. Byla jsem od něj asi pět metrů, když jsem si všimla krásných víl, které na tomto malém paloučku tančily. Chvíli jsem se na ně koukala a najednou skoro všechny odběhly. Zůtala tam jen jedna.
Byla nádherná. Dlouhé, krásné, blonďaté vlasy jí sahaly až po zem. Její křídla mě svým leskem téměř oslepila. Krásné hedvábné šaty jí vlály ve větru. Tančila lehounce jako peříčko a při tanci se vznášela. Ona byla ,úžasná a krásná a ...Zářila v nočním měsíčním světlě jako paprsek slunce po dlouhé tůře tmou. Byla prostě skvělá. Vznášela se, ano létala a... Najednou se na mě podívala svýma krásnýma modrýma očima. Já na ni pořád okouzleně koukala. Ona ke mě váhavým pohybem udělala malý krůček. Tu na mě promluvila nejmedovějším hláskem, ketrý jsem kdy slyšela. Řekla: Pojď blíž." Já se k ní pomalým krokem přiblížila asi o dva metry. Ona přišla až ke mě a řekla: Ty jsi člověk,že?Hodný,že? Jsi jedna z mála, kdo mohl vidět vílu. Musíš ukrýt naše tajemství. Nikdo nás nesmí hledat."
Pobídla mě, abych si sedla do trávy. Já tak učinila. Ona si sedla vedle mě a zase ze na mě zakoukala . Já pocítila silnou únavu. Ona mě jemně pohladila po tváři a uložila mne. Já hned usla. Probudila jsem se až ráno. Už se mnou víla nebyla, ale i teď když si na ni vzpomenu, cítím její ruku na tváři. A prosím vás, nevyhledávejte víly a splňte tak její přání. Děkuji
víla Ivanka

Podzim

25. října 2007 v 15:26 | Podzimní znuděná Ivča
Tak je tu zas ten nudnej nic neříkající podzim. Je sice pravda, že je barevnej, ale asi má zrovna barvy, který mě moc nepasujou. I když mě se vlastně nelíbí jen růžová barva. Ale asi to tak je. Zvířátka se musí chystat na krutou zimu. Je to pro ně vlastně nejpracnější období. Na jaře je všude potravy hojnost, v létě taky a v zimě někteří spí a ti ostatní mají zásob habaděj. Jen ten podzim je pro ně hafo pracnej. Počasí je jak šílený a pořád leje a sluní svítíčko a zas leje a svítí sluníčko. Je to divný a fouká vítr. V zimě sice taky, ale to už nosím čelenku na uši, takže to neva. A navíc se na podzim nedá moc sportovat. Na jaře v létě se daj dělat letní sporty a v zimě zimní. Když ještě na začátku podzimu nemrzne, tak se dá třeba jezdit na kole, ale pak, když prší, tak se můžem jen dívat na televizi - nezajímavou. Nebo lépe, když máme co, tak si můžem číst. Ale nic moc se dělat nedá. Navíc ,na mě to počasí působí smutně. Je to divný období . Pořád jsme unavení, ale pořát se nám nechce. Je to prostě hnus velebnosti. A co je na tom dobrého? To že jsem dostala dáreček k narozeninám-předem a je to nejlepší, co jsem teď momentálně mohla dostat-tričko s logem Stejšníků.
your boring Ivča-NE nudná,ale znuděná:-))))))
Podzim

zoufalá

25. října 2007 v 14:52 | Ivča |  ... k zamyšlení...
Mám nejlepší kamarádku, jmenuje se Ivča-stejně jako já, až na to že já jsem Ivana a ona Iva. Kamarádí s ní i můj taťka a mamka si myslí, že se chce s Ivčou vzít nebo co. Někdy mi to tak přijde, páč o nich tak mamka pořád mluví. Už mě s tím pěkně štve. Pořád jen :"A Ivi , taťka s váma jede kvůli Ivči že?" Já už jsem z toho zoufalá. Taťka nepopírá, že ji má rád, ale má rád i mě a brášku a ... spoustu dalších lidiček a mezi nimi i mamku. Jak by si je všechny mohl vzít? Znám Ivču a je to nejlepší holka a vůbec člověk pod sluncem. Mám ji moc ráda, možná až příliš. Ale dneska mi dala tričko mý oblíbený skupiny-Stejšn. Je krásný, skoro jako Ivča. Ivča má hroznědlouhý blonďatý vlasy a mamka říká, že se taťkovi takový líbily. Ale to přece neznamená, že se s ní chce oženit, nebo snad jo??? Už je to fakt zoufalství, páč mamce nic říct nemůžu. To je hrůza. Ivča je má nejlepší kamarádka a mamka mi o ní mluví, jak o vražedkyni. Je to hrůza, prostě tímto chci říct, že mě mamka štve a už je to hrůza. Pořád mele to samý dokola. Jsem z toho
Zoufalá Ivča
Pero

šťastná jako blecha

24. října 2007 v 22:13 | štěstíčko Ivulka |  Můj veselej život
Dnes jsem šťastná jako blecha, brácha kupodivu nevotravoval, ve škole jsem dostala tři jedničky, jen ten zeměpisář, ale na toho teď nebudu myslet a budu myslet jen na to dobré, co se mi dnes přihodilo. Nejlepší z celého dne bylo to, že jsem směla jít na zkoušku kapely, kde hrají rodiče. Táta je kapelník a ta skupina se jen tak mimochodem jmenuje Hobbit. Mamča tam zpívá. Táta taky a k tomu hraje na klávesy. Já jsem si tam zkoušela Ztráty a nálezy od Arakainu a vypadá to, že jsem si vybrala písničku na pěveckou soutěž, která se jmenuje Zbýšovský kos. Byl tam kytááárista, pan Třetina a basista-pan Hošek. Hráli plno krásných písniček a mezi nimi i mou oblíbenou - Slzy tvý mámy od Olympicu. Je to krásná písnička a někdy se mi z ní chce celkem brečet. Ne tím, že by byla škaredá. Naopak. Zpívá ji pan Třetina . Já jsem jen poslouchala a tiše si do toho zpívala. Bylo to skvělý! Za normálních okolností na zkoušku nemůžu, páč jdu do školy. Ale zítra jsou prázdniny. Jupííí!!! Zase se můžu válet v posteli, jak dlouho budu chtít. Nebude mi zvonit budík a nebude se nějakej zeměpisář ukazovat před ředitelem. Nikdo mi nebude dávat špatný známky, jooo to bude lebeda. Je to lepší než víkend, páč budou volný čtyři dny. Jak můžou takový prázdniny udělat člověku radost. Ale potěšit dokáže i pár písmenek, tak tedy doufám, že mých pár písmenek vás potěšilo
Vaše rozzářené štěstíčko Ivulka

Strach

24. října 2007 v 15:34 | Strašpytel Ivuš |  ... k zamyšlení...
Pavučina
Je noc. Bezhvězdná, svítí jen pár lamp. Ve všech oknech je zhasnuto. Ve tmě se všechno třpytí a leskne. Já jsem zabubaná v peřině. Jsem rozespalá. Najednou se ozve nějaký šramot, jde od okna. Je možné, že se ke mě chce někdo vloupat. Chce mi ukrást rádio a nebo postel. Ale ne, asi se moc dívám na televizi. Kouknu se na druhou stranu pokoje. Bože! Co to je?! Nějakej bílej závoj, nebo co. Ne,vypadá jako duch. Přijde mi to, nebo se hýbe? Ano, je to tak . Pohnul se. Nebo si to jen namlouvám? Nenamlouvám, všude je tma ručička budíku ukazuje na půlnoc a já jsem tu. Asi ne sama. Bojím se vytáhnout ruku z podpeřiny, abych rožnula lampičku a koukla se, co to je. Mám strach, jsem tu sama, vlastně s duchem. Je to hodnej duch, nebo zlej? Mám si s ním povídat, nebo před ním utýct? Co mám dělat?! Bože to je zoufalství, ani korunu nemám, abych s ní hodila, aby padla panna nebo orel. Znovu se kouknu na ducha, vypadá celkem mile. Tichounce na něj zašeptám:,,Ahoj." On nic. Jen se na mě pořád tiše kouká. ,,Nestyď se", říkám mu s vlídností. On pořád nic, zkusím rožnout lampičku, třeba na něj aspoň lépe uvidím. Už se ho nebojím a rožínám lampičku. Najednou se zklamáním zjišťuji, že je to jen župánek přehozený přes pult na noty. Je to úleva, ale také zklamání. Zhasínám, třeba se objeví. Ale ne, už je tam jen můj župan. Nemůžu spát, musím myslet na svého ducha. Co když jsem mu tím světlem ublížila a on se teď nemůže vrátit ke svým kamarádům? Ale snad ne, snad jsem mu tím pomohla.
Váš strašpytláckej Strašpytel-Strašnej Pytel:-)))

Smutno

23. října 2007 v 20:41 | Blázínek Ivča |  ... k zamyšlení...
Noční strom
Je mi smutno, jako každý podzim.Venku prší a já nemůžu být s kamarády.Rodiče jsou pryč a brácha hraje na počítači.Já tu sedím, koukám tak do toho počítače a mlátím do klávesnice, aby se na obrazovce něco objevilo. Jediný, co mě těší, je radiátor, který mi sálá do nohou. Jde z něj teplo a když se kouknu ven, říkám si jak je mi tu dobře, ale stejně je mi smutno.Venku fouká silnej studenej vítr a kymácej se stromy. Z nich padá listí. Je sice barevný, ale není veselý. Navíc už je skoro tma. Jediný, co vidím, jsou díry v chodníku, který jsou plný děšťový vody, pořád ta voda padá a padá a díry už přetékají. Pak ještě vidím pár mokrejch aut, asi jsou chudáci promočení na kost. Taky bychom je někdy mohli vzít domů a nalít jim horkou polévku. Pak je můžeme posadit do křesla a nabídnout jim kávu.Tohle je asi trošku fantasmagorie, ale já prostě normální články psát nemůžu.Všude je hrozný ticho, jen bráchův počítač si občas zastěžuje. Za zády mám vzorově ustlanou postel a skříň, ze který na mě čučí nějaký rozházený krámy. Je to trochu zvláštní kombinace-něco vzorově uklizený a něco rozházený, zvlášť když je to vedle sebe.Je to tu jak v blázinci i když, proč vlastně jak? Víme přece kam blázni patří a já jsem tu. Na stole mám spoustu mušliček z Chorvatska, který musím rozdat, aby aspoň holky měly radost, když mě sudička na tuto chvíli neupředla moc pěknou nit. Ještě tu mám svý vodní šneky. Jsou to moje zlatíčka. Myslím, že jdu vyhledat na této situaci něco hezkého ...
Váš blázínek Ivča

úvod

23. října 2007 v 20:16 | Ivča |  ANKETY
Jestli máte podobný osud, jako teď já a bloumáte po internetu, narazili jste zrovna na tuhle stránku a čtete si zrovna tenhle článek, tak si tohle pozorně přečtěte:
Tohle je stránka úplně obyčejný holky s bláznivými nápady.
Jakékoli své trápení i radost svěřím právě vám, kteří tohle čtete. Věřím, že časem tu najdete spoustu zajímavostí, ale i spoustu úplně normálních věcí. A jestli ve čtení mé stránky nebudete dále pokračovat, nebudu se zlobit, ale dám vám důležitou radu do života :"nehledejte na událostech a lidech ty špatné věci, nýbrž ty dobré. Vždy vám po tom bude lépe". I mě tahle moudrá myšlenka nejednou pomohla, takže se tím prosím řiďte... chcete li.
Naučí vás to vidět svět veselejší.